Příběhy klientů: Vendi

…A pak už jsem prostě nevstala

Většinou podobné příběhy o zotavení z úzkosti začínají happy endem a tím, co člověk získal. Já ten svůj začnu od konce. A mám k tomu dost dobrý důvod.

Ten pocit zmaru, zmatku a prohry si pamatuju do dneška. Ležela jsem v posteli, zmítaly mnou krutébolesti, které mi znemožňovaly normálně fungovat a já přes slzy zírala skrze dveře do obývacího pokoje na temný monitor počítače, ke kterému jsem neměla sílu dojít. Tělo mi prostě vypovědělo službu. A já jednoho rána nevstala.

Více než 20 různých symptomů

Ne proto, že bych nechtěla, ale proto, že jsem zkrátka nemohla. Sužovaly mě různé a zcela nepochopitelné symptomy. Bylo jich na dvě desítky. Psala jsem si je a detailně je analyzovala. 

Nešlo jenom o vtíravé myšlenky, opakující se panické ataky, o kterých jsem dosud v životě nečetla ani neslyšela, či kruté bolesti v levém podžebří, ale taky o nevysvětlitelný třes celého těla, problémy s očima, brutální nespavost, brnění prstů jedné ruky, mozkovou mlhu, zapomnětlivost, nechutenství, zažívací potíže, cukání svalů, přeskakování srdce, nemožnost dodechnout se nebo neustálé pocity na omdlení, či zvracení.

Dělaly se mi modřiny bez důvodu. Různě po těle jsem měla červené fleky. Pálila mě kůže a svědily nárty na nohách. Měla jsem neustále „suchý“ jazyk s bílým povlakem. S oblibou jsem říkala, že mám: „V puse jako v polepšovně.“ Ten pocit bych přirovnala k tomu, jako když sníte hrst čerstvého zeleného špenátu. Máte v puse trpko a pocit, který neumíte tak úplně popsat.

Bolelo mě na hrudi nebo pod levou lopatkou. Během Vánoc jsem si chtěla volat „rychlou“, protože jsem myslela, že mám infarkt. Byla jsem od sebe odpojená. Okolí mi nepřipadalo reálné. Bylo to jako ve snu. Anebo jako bych se na vlastní život dívala v kině. Když se mi podařilo zadřímnout, budila jsem se totálně propocená. Třásla se mnou zimnice anebo jsem měla pro změnu návaly horka. Vadilo mi chodit mezi lidi. Přestala jsem jezdit MHD. Zajít do obchodu pro pečivo? Nadlidský úkon!

Signály těla jsem dlouhodobě ignorovala
K těmhle symptomům jsem se dopracovala docela nenápadně a plíživě. Jsem perfekcionistka a člověk, který nejefektivněji pracoval ve chvíli, kdy byl pod enormním stresem. Tělo ale není hloupé a pamatuje si, když jedete dlouhodobě přes limit. U mě to trvalo více než 18 let.

Časem se začne připomínat a volat o pomoc stále hlasitěji a častěji. Ale já mu nechtěla poslouchat. Zlobila jsem se na něj, protože jsem měla pocit, že mě zrazuje. A tak mě jednoho dne bez varování přikovalo do postele. Právě tehdy pak začalo moje kolečko u lékařů. Během roku jsem prošla více než dvaceti ordinacemi různých specialistů a odborníků. 

Hned v úvodu jsem udělala obrovskou chybu a začala jednotlivé symptomy googlit. Samozřejmě, že se o mě pokoušel infarkt, mozkovka, „měla jsem“ rakovinu slinivky, nadledvinek, lymfatických uzlin, mozku, roztroušenou sklerózu, Alzheimerovu chorobu, obávanou ALS a dalších asi dvacet druhů nemocí a nádorů.

Řešila jsem, jestli nemám celiakii, platila jsem si neskutečně drahé testy na potravinové intolerance, pátrala jsem, zda se mi v těle neuhnízdil helicobacter, jestli nemám boreliózu. Můj praktický lékař, kterému mimochodem patří můj obrovský dík a hluboký obdiv za neskutečnou empatii, lidskost a trpělivost, mě průběžně vysílal k dalším odborníkům. 

Prošla jsem si ordinacemi očního lékaře, gynekologa, alergologa, několika neurologů i gastroenterologa. Kdybych měla spočítat, kolik krve mi kvůli různým testům vzali, asi by to už bylo na litry.

„Jste naprosto zdravá,“ shodli se lékaři jednoznačně
Mám za sebou mimo jiné třeba i gastroskopii, kolonoskopii, EMG i EEG vyšetření, magnetickou rezonanci mozku a krční páteře nebo CT vyšetření břicha a malé pánve. Vše s negativním nálezem, díkybohu! Napsali mi rehabilitace, platila jsem si šílené drahé masáže i soukromé lekce fyzioterapie. Bolesti a různé symptomy neodcházely. Dokonce se k nim přidávaly další.

V den, kdy jsem už bolestí nedokázala vstát z postele, nechala jsem se poprvé v životě odvézt na pohotovost. Neskutečně jsem se styděla, ale zároveň se ještě víc bála. Opět mi nabrali krev, změřili tlak, natočili EKG a poslali na rentgen. Tehdy to uzavřeli tím, že jde o muskuloskeletální problém. Podle neurologa i fyzioterapeuta jsem měla nicméně záda v naprostém pořádku. Bolesti ovšem byly nesnesitelné a můj život se rozpadl doslova jako domeček z karet.

Nemohla jsem pracovat, nefungovala jsem doma. Jenom jsem civěla do stropu a brečela bolestí. Rodina ze mě byla naprosto zoufalá. Nikdo nevěděl, co se se mnou děje a jak mi pomoct. Ani já jsem to nevěděla. Civěla jsem do telefonu, googlila, co všechno mi může být a sepisovala závěť. „Doktoři určitě něco zanedbali a já tady nebudu dlouho,“ říkala jsem si. Člověk, který se nikdy nedostal do začarovaného kruhu úzkostí a vtíravých myšlenek, si nedokáže představit, jaké peklo mu může vlastní hlava připravit.

Já ale neměla o nějakých úzkostech ani potuchy! Svoje obtíže jsem připisovala těm nejvážnějším a často i nejvzácnějším chorobám. Byla jsem zoufalá. V noci se mi dařilo spát maximálně dvacet minut vkuse. Pak jsem zase civěla do stropu nebo obrazovky mobilu. Léky na spaní a antidepresiva jsem odmítala. Užívala jsem jenom vysoké dávky prášků od bolesti. Tušíte správně. Nepomáhaly.

A pak jsem na ni narazila…

Videa, která mi zachránila život

V jedné skupině na facebooku jsem objevila odkaz na videa Mirky, která na Youtube popisovala svůj tehdejší život s úzkostí. Totožné symptomy, které mi znemožňovaly žít normální život sužovaly i ženu, která nyní vypadala šťastně a vyrovnaně. Někoho, kdo si svůj život vybojoval zpátky. A já tehdy zjistila, co je to vlastně úzkost. Jak vypadá panická ataka a co všechno může tahle porucha napáchat. 

Ulevilo se mi téměř okamžitě. Měla jsem naději, že nejsem vážně nemocná a že moje problémy začínají v hlavě. Začala jsem postupovat přesně podle Mirčiných pokynů. Veškeré symptomy jsem imaginárně vkládala do „úzkostné krabičky“ a snažila se jim nevěnovat pozornost. Každé video jsem viděla minimálně stokrát. A to nekecám. A pokaždé jsem v něm našla něco nového, co jsem dřív přeslechla. Dávalo mi to smysl a symptomy začaly ustupovat. Bez léků, bez dalších nekonečných hodin na fyzioterapiích.

Ach ty propady…

Ale cesta ven z úzkosti není přímá. Je klikatá. Jednou jste nahoře a podruhé dole. Naše hlava (dneska jí říkám familiárně, a tak trochu kousavě „(P)alice“), se nás totiž stokrát za den bude snažit přesvědčit, že jsme ve smrtelném nebezpečí a je potřeba být ve střehu a vypustit do těla hromadu dalších stresových hormonů. I když na to Mirka ve svých videích upozorňovala, na ty šílené propady se nedalo připravit. Zase jsem se zahrabala v posteli a řvala bolestí. „Všechny příznaky jsou zpátky! Není to v hlavě, přece jenom je to nějaká strašná nemoc,“ zoufala jsem si. 

Měsíce plynuly jako voda. Propady už nebyly tak časté. Symptomy ustupovaly, mizely a objevovaly se nové. Problémy se spánkem i zažíváním jsem měla pořád. Bez Imodia nebo obdobných preparátů jsem nebyla ochotná opustit byt. Mozkovou mlhu bych přirovnala ke stavu, který máte po vypití lahve dobrého a silného vína.

Napsala jsem e-mail a nedával mi smysl. Přečetla jsem větu v knížce a nevěděla jsem, co se jejím prostřednictvím snažil autor říct. Budila jsem se po půlhodině spánku. Ve dvě ráno cvičila podle nějaké japonské metody s ručníkem uprostřed prázdného obýváku. „Jednou už mi tohle cvičení pomohlo, zabere i podruhé,“ přesvědčovala jsem se.

Ale čím víc věcí jsem dělala pro to, aby moje příznaky cíleně ustoupily, tím to bylo horší. Panické ataky mi vyvolávalo snad všechno. Vadilo mi houkání sanitek, rušily mě auta jezdící venku za oknem. Měla jsem problém být sama doma. Bála jsem se, že zkolabuju, že se mi něco stane. A že do nemocnice, vzdálené jen pár minut, už nestihnu dorazit.

Tak a dost!

A pak se něco zlomilo. Bez varování jsem si ze dne na den sbalila notebook, pár kousků oblečení, mobil, sluchátka a batoh a vyrazila mimo civilizaci. Do míst, kde o vás neví nejenom záchranka, ale ani mobilní operátor. Tam, kde jsou lesy tak husté, že občas nevidíte oblohu. Doma jsem jenom oznámila, že nikoho neopouštím, ale vracím se sama k sobě. A bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem v tom zacykleném boji mohla udělat.

Ve městě, kde bydlím, mám nejbližší nemocnici asi čtyři kilometry. V místě, kde jsem se učila znovu důvěřovat vlastnímu tělu, trvá dvě hodiny, než k vám dorazí sanitka. Když budete mít štěstí. Ale já to riskla. Byla jsem tak vyčerpaná neuvěřitelným bojem s vlastní hlavou a symptomy, že jsem to vzdala. Pokud se tohle všechno děje jenom kvůli vlastní hlavě, pak budu díky téhle zkušenosti silnější a odolnější. 

Za měsíc jsem zhubla skoro 15 kilo, protože mě trápilo nechutenství, zvracení a úporné průjmy. Pila jsem jenom nutridrinky a mixovala si mrkev s jablkem. Nic dalšího jsem v sobě neudržela. A tak jsem se začala učit znovu jíst. Sama, v klidu a plně přítomná. Denně jsem našlapala desítky kilometrů, během nichž jsem ale neposlouchala zpěv ptáků ani hučení horských bystřin. V uších jsem měla Mirku a už asi po sto padesáté poslouchala jedno z videí, které na Youtube zveřejnila.

Občas jsem musela zastavit, sejít z pěšiny, sednout si do trávy a dát tělu prostor zbavit se přebytečných emocí, napětí a strachů, které mi vířily hlavou. Po tváři se mi koulely slzy jako hrachy a já si hrozně přála, abych měla svůj starý život před propuknutím úzkostí zpátky. To se ale nikdy nestalo. A já jsem za to zpětně neuvěřitelně vděčná!

Návrat domů nepřinesl kýžený efekt

Po 14 dnech jsem se vrátila zpátky domů. A tam to na mě zase padlo jako těžká deka. Můj nervový systém byl pořád předrážděný. Něco se ale přeje jen změnilo. Měnily se nejenom symptomy, ale i můj přístup k nim. Najednou jsem jim přestala přikládat takovou váhu. Prostě jsem je přijmula. Když něco nového vyskočilo, už mě to nevyděsilo. Dělala jsem věci tak, jako by mi nebrněla půlka ruky, jako bych neměla úporné bolesti v podžebří a dalších X dalších příznaků.

Když přišla panická ataka (a to zcela nesmyslně třeba až po výstupu na jeden z horských vrcholků v okolí nebo při pití čaje v oblíbené restauraci), už jsem si neříkala, že umřu a potřebuju do nemocnice. Věděla jsem, o co jde a že to za pár minut přejde. 

Z původní půlhodiny byly během několika měsíců minuty. A pak se panické záchvaty přestaly objevovat úplně. Na svoji (P)alici jsem totiž vyzrála. Pokud se mi na nějakém místě ataka spustila, chodila jsem tam v průběhu času dlouho, až mi na daném místě bylo komfortně. Hlava se naučila, že mi nehrozí nebezpečí a přestala mě chránit. 

Rok a půl tvrdé dřiny

Ode dne, kdy jsem viděla Mirčino video poprvé to trvalo zhruba rok. Možná rok a půl. 

Doba, po kterou jsem se po malých krůčkách vracela zpátky do běžného života. Kdy jsem se učila kvalitně spát, pravidelně jíst a odpočívat bez pocitu viny. Kdy jsem začala poslouchat vlastní tělo a jeho přímluvy za to, ať si odpočinu dřív, než bude pozdě. 

Během toho roku a půl jsem se naučila tělu znovu důvěřovat. Ono mě totiž nikdy nezrazovalo, jak jsem si tehdy naivně myslela. Jenom se muselo ozývat stále hlasitěji, abych ho začala vnímat. Symptomy začaly slábnout. A pak se ztratily úplně. Nedokážu ale říct, kdy k tomu došlo, protože jsem se s nimi naučila žít. Přijmula jsem je…

Dnes můžu zodpovědně říct, že se můj život dělí na období před propuknutím úzkostí a období po něm. Úzkost ze mě udělala mnohem silnějšího, vyrovnanějšího a psychicky odolnějšího člověka. 

Naučila jsem se mít radost z maličkostí. Objevila jsem, jak tenká je hranice mezi totálním vyhořeníma nekonečným pracovním vypětím. A jak křehký umí náš organismus být, pokud je v nerovnováze a dlouhodobém stresu. Mozek se nás nesnaží zničit. Dělá jen to, co je mu přirozené. To, co musí a co ostatně umí nejlépe. Občas je ale potřeba dát mu vědět, že to zvládneme sami a jeho ochranu nepotřebujeme. Protože se vlastně nic neděje…

Za tuhle životní lekci jsem neskutečně vděčná. Byla tvrdá, náročná, extrémně bolestivá ale mnohému mě naučila. A nebýt jí, kdo ví, jestli bych někdy dokázala žít tak smysluplný a naplněný život jako dnes. To, že mi do něj úzkost vstoupila, zpětně považuji za největší dar. A věřte mi, i vy budete časem mluvit stejně…

S láskou, pokorou a vděčností
Vendi