Nechceme nikoho vyděsit, ale je potřeba si uvědomit, že přijetí našich symptomů úzkosti, tedy jejich opravdu skutečné přijetí, nebude rozhodně příjemné. Úzkost totiž ze své podstaty nemá být příjemná. Má být naopak nepříjemná, aby nás donutila k akci – obraně před nebezpečím. Skutečné přijetí, které se postupně v podobě každodenní praxe musíme naučit bude tedy nepříjemné, a někdy i dokonce děsivé. Stejně jako úzkost však pro nás nepředstavují žádné reálné nebezpečí.
Představte si, že vám srdce buší rychlostí 140 tepů za minutu a místo panikaření si jen řeknete: „Dobře, takže tohle je jen adrenalin, tohle je součást úzkosti.“ Nemusíte to říkat s nadšením ani s vděčností. Stačí jen neutrálně.
Vaše tělo dělá to, co tělo dělá, když si myslí, že je v nebezpečí. A vy mu to dovolíte.
Stejně tak, když se objeví děsivá nebo vtíravá myšlenka – taková, ze které se vám svírá žaludek – a místo abyste se s ní hádali, analyzovali ji nebo se zeptali Google, jestli to něco znamená, necháte ji tam být, prostě jen tak. Jako když se na ulici spustí u nějakého náhodného auta alarm. Ano, je to otravné, je to hlasité. Ale není to váš problém.
Tohle je ta část, kterou většina lidí, kteří praktikují přijetí, přehlédne.
Říkají „Přijímám to“, ale říkají to proto, aby to zmizelo. To ale není přijetí. To je vyjednávání. To znamená, že říkají: „Dobře, přijmu tě, ale jen když odejdeš.“
Skutečné přijetí ale nemá žádnou obchodní strategii pro zbavení se příznaků. Není to technika, kterou použijete k dosažení jakéhokoli výsledku. Je to kompletní změna ve vašem vztahu k nepohodlí a diskomfortu. Je to jako byste si řekli: „Tohle by tak mohlo zůstat navždy a já si stejně budu žít dál svůj život podle sebe, a ne podle svého strachu či jiných ochranných emocí.“
Paradoxně je to přesně tehdy, když úzkost začne pomalu odcházet – ale tuto znalost a zkušenost ostatních lidí nemůžeme použít jako motivaci k tomu, abychom svou úzkost přijímali, jinak tím celý proces zotavení jen zbytečně prodloužíme.
Víme, že to zní jako past a naprostý paradox. Ale tak to prostě u přijetí úzkosti je. Přijetí musí být bezpodmínečné a bez snahy o úlevu od příznaků. Ty až pak začnou odcházet samy, jelikož, když přestaneme bojovat a podvolíme se čemukoli, co s úzkostí souvisí, úzkost zjistí, že už není třeba a nervový systém ji sám začne pomalu vypínat.
Dokud budeme vzdorovat a odmítat svou úzkost přijmout, bude přetrvávat. Proto se učme ji očekávat. Vítat ji (stačí neutrálně). Pozorujme své příznaky (bez odsuzování). Vezměme si příznaky s sebou a jděme s nimi žít svůj život. S opravdovým přijetím a odevzdáním se příznaky nakonec časem ztratí svou moc.
Možná to takto napsané zní vcelku jednoduše. V době spuštěné stresové reakce a silných symptomů to ale tak jednoduché nebude. Je to možná ta nejtěžší věc, jakou kdy v životě budete muset kdy udělat. Protože každý instinkt ve Vašem těle na Vás bude křičet, abyste se svými symptomy bojovali, abyste se jich zbavili anebo před nimi utekli. V opačném případě bude Vaše mysl hrozit okamžitou či postupnou zkázou a bude Vás děsit neblahými důsledky a hororovými příběhy.
Přijetí nás na druhou stranu žádá, abychom nic z výše uvedeného nedělali. Žádá nás, abychom se v ohni úzkosti zastavili a zjistili, že nás ve skutečnosti nespaluje. Jen tím hrozí, a to hodně přesvědčivě.
Příznaky úzkosti jsou hlasité a extrémně přesvědčivé. Jsou nepříjemné a bolestivé. Někdy jsou brutální. Ale NIKDY ve skutečnosti NEJSOU NEBEZPEČNÉ. A v okamžiku, kdy s nimi přestaneme zacházet tak, jak by nebezpečné byly – v okamžiku, kdy se skutečně přestaneme starat o to, jestli zůstanou, nebo odejdou – se něco změní. Ne přes noc. Ne dramaticky. Ale pomalu a tiše se jejich hlasitost začne snižovat.
Ne proto, že bychom našli správnou techniku, jak se úzkosti zbavit. Ale proto, že ji konečně přestaneme hledat.
To je přijetí – syrové a skutečné. Není to nástroj nebo technika ve vaší sadě nástrojů pro zbavení se úzkosti a její překonání. Je to okamžik, kdy sadu nástrojů a technik zahodíte a uvědomíte si, že jste ji nikdy nepotřebovali.
Prostě jste potřebovali přestat bojovat a začít žít. S příznaky. Prostřednictvím příznaků. Navzdory příznakům.
To je cesta skutečného přijetí.
Napsat komentář