Je pochopitelné, že když jsme v režimu přežití a prochází námi bouřlivé emoce a děsivé myšlenky, tak naším jediným cílem je zotavit se z úzkosti.
Jednou z nejdůležitějších věcí, kterou musíme udělat, abychom toho dosáhli, je nicméně změnit svůj každodenní cíl. To je jeden z více paradoxů úzkosti.
Jak jsme možná slyšeli již dříve, tak úzkost, přecitlivělost, fyzické příznaky, rušivé myšlenky a silné emoce jsou důsledky neužitečného myšlení a neužitečných vzorců chování, které jsou založeny na vzdorování.
Jakmile to pochopíme, musíme přidat ještě další důležitou informaci: Zotavení z úzkosti je důsledkem ZMĚNY těchto vzorců.
Jaké by tedy měly být naše každodenní cíle na naší cestě z úzkosti od této chvíle?
Správně reagovat na úzkost a vše, co s ní souvisí (veškeré její příznaky), aby se zabránilo dalšímu podněcování úzkosti a udržování režimu přežití.
Pracujme také postupně na tom, abychom byli během našeho dne více přítomní, zapojení a všímaví. Tím se učíme nezabývat se úzkostí, čímž naše mysl postupně pochopí, že pro nás úzkost a její řešení není tolik každodenně důležité a zabýváme se i postupně čím dál tím více jinými věcmi.
Začněme si znovu dělat z našeho života prioritu, zapojme se do něj a začněme dělat věci, jako by úzkost nebyla problémem. Vezměme si úzkost s sebou a pojďme se věnovat běžným činnostem. Do všeho můžeme klidně skočit hned anebo zvolit pozvolnější přístup – obojí funguje. Úzkost samotná by však měla být čím dál tím méně naším hlavním tématem, kterým se zabýváme – reagujeme na ni jen v případě potřeby, přijmeme ji, uvědomíme si, že je to zcela normální a dál se učíme věnovat pozornost běžným aktivitám a tomu, co zrovna děláme.
Když se ocitneme hluboko ve své hlavě, přemítáme, hloubáme, analyzujeme a děláme si starosti, tak pojďme udělat krok zpět a učme se být spíše pozorovatelem než aktivním účastníkem v našich úzkostných příbězích. Měli bychom se naučit postupně vidět opakované vzorce neužitečných reakcí a svůj obvyklý způsob myšlení a rozpoznat v něm neužitečné vzorce založené na vzdorování namísto přijímání nejistoty a nepohodlí.
Jakmile si začneme všímat těchto neužitečných vzorců, měli bychom se je učit postupně měnit. To vyžaduje čas, trpělivost a opakování, takže neočekávejme, že to zvládneme lusknutím prstu.
Úplné zotavení z úzkosti bude od teď jen naším dlouhodobým a nikoli každodenním cílem.
Když totiž lidé učiní zotavení svým každodenním cílem, mají tendenci reagovat a přijmout úzkost a její projevy pouze „podmíněně“. Mají tendence neustále kontrolovat úzkost a její symptomy, což s sebou samozřejmě nese frustraci vzhledem k tomu, že cesta zotavení z úzkosti není nikdy lineární.
Když je totiž naším každodenním cílem ÚPLNÉ ZOTAVENÍ, pak svůj pokrok přirozeně posuzujeme zejména na základě těchto ukazatelů:
- Intenzita úzkosti ze dne na den nebo celkově
- Jak často se spouští naše úzkost
- Úroveň přítomných příznaků
- Intenzita našich emocí
- Hlasitost a přesvědčivost našich myšlenek
Posuzování našeho pokroku pouze na základě těchto ukazatelů však nevyhnutelně povede k našemu zklamání už jen kvůli tomu, že proces zotavení je vždy cestou nahoru a dolů. Navíc tyto ukazatele nejsou něčím, co můžeme aktivně ovládat ani aktuálně změnit (jsou MIMO NAŠI PŘÍMOU KONTROLU), takže nás ponechají napospas našemu současnému stavu. To nás může zbytečně vést k tomu, že se zapojíme do vzdorování a znovu aktivujeme své staré neužitečné vzorce a zlozvyky.
Když je ale naším každodenním cílem ZMĚNIT SVÉ VZORCE A ZVYKY, budeme svůj pokrok posuzovat podle toho:
- Jak často jsme schopni správně reagovat na úzkost, příznaky, spouštěče a stresory
- Jak rychle jsme schopni se přichytit, když se zapojíme do vzdorování
- Kolik více běžných aktivit jsme schopni dělat, když postupujeme na své cestě zotavení v porovnání s tím, jak to bylo na začátku. A tyto aktivity děláme bez ohledu na to, zda to u nás spouští úzkost nebo ne.
- Oč více si uvědomujeme a všímáme si svých zvyků a vzorců založených na vzdorování.
Posuzování našeho pokroku na základě těchto ukazatelů nevyhnutelně ukáže pokrok, protože cokoli, co se cvičí pravidelně a důsledně, se zlepší. Tyto ukazatele jsou navíc něčím, co můžeme aktivně ovládat a ovlivňovat, takže je pouze na nás, jak velký pokrok uděláme a jak rychle to uděláme.
Berme to tak, že chceme-li například zhubnout a nabrat svaly – tak, než začneme vidět výsledky změn, které děláme, nějakou dobu to také trvá. Proto je lepší sledovat, jestli jíme správně a sportujeme, než čekat a stále pozorovat a kontrolovat každý den své výsledky.
Proto důvěřujme přístupu založeném na přijetí, stanovme si správné každodenní cíle a nechme své tělo, aby dělalo svou práci.
Napsat komentář